Porušování lidských práv a svobody slova v Bělorusku

  • Lidská práva

        Aliaksandr Lukašenka je považován za posledního klasického diktátora v Evropě. Od roku 1994, kdy byl zvolen prezidentem, postupně soustředil ve svých rukách veškerou státní moc, tvrdě potírá opozici a potlačuje svobodu tisku i slova. Většina zákonů přijatých po roce 1996 silně omezuje práva na svobodu sdružování, shromažďování, projevu, atd., a diskriminuje organizátory i aktivisty vládě oponentních politických, ale i uměleckých a náboženských aktivit. Bělorusko se již v roce 1948 připojilo k Všeobecné deklaraci lidských práv a lidská a občanská práva jsou garantována Ústavou Běloruské republiky (1994, 1996). Kvůli porušování mezinárodních úmluv i vlastních zákonů je Bělorusko terčem kritiky ze strany OBSE, Rady Evropy, Evropské unie, k nedodržování lidských práv v Bělorusku se často vyjadřují i čeští politici a Senát PČR přijal v roce 2000 zvláštní rezoluci týkající se Běloruska.

    Nezávislý tisk

        V komunistické BSSR měl monopol na vlastnictví tisku pouze stát. Od počátku 90. let vláda umožnila zakládat soukromá média a redakční politika státních deníků, rozhlasu a televize přestala být diktována ÚV KSB. Již krátce po zvolení Aliaksandra Lukašenky se ale ukázalo, že prezident bude aktivně zasahovat do práce médií - nejen státních, ale i soukromých. V roce 1994 vyměnil šéfredaktory sedmi deníků za sobě loajální, a ředitele Státní rozhlasové a televizní společnosti. Kritika prezidenta a vlády byla zákázána, naopak parlament, který zůstal jediným prostorem pro legální činnost opozice, se stal terčem nevybíravé propagandy zaměřené na snížení prestiže poslanců a parlamentního systému. Základním předpokladem přežití novinářů nejen ve státních, ale i soukromých médiích, se stala autocenzura. Noviny, které se nepodřídily prezidentské linii, byly cenzurovány. V roce 1997 byl zakázán největší opoziční deník Svaboda a dvě soukromá rádia.
       V současnosti se rozhlas a televize nachází zcela pod kontrolou státu (v soukromém vlastnictví jsou pouze hudební FM-stanice a TV ve větších městech). Soukromá elektronická média však nesmějí vysílat politické zpravodajství, diskusní pořady se nevysílají živě, aby mohla být před odvysíláním zkontrolována. Televizní a rozhlasová žurnalistika se tak vrátila o několik desetiletí zpět.
       Na vládě nezávislé noviny mají oproti státním znevýhodněné postavení: dražší tarify za distribuci, horší podmínky v tiskárnách (proto vycházejí s denním zpožděním), a protože nedostávají dotace ze státního rozpočtu, jsou i desetkát dražší, než státní deníky, jsou obvykle k dostání jen v krajských městech, jsou často bojkotovány úředníky, kteří nechtějí novinářům poskytovat žádné informace, za "normální" se považuje cenzurování článků a konfiskování již vytištěného celého nákladu.
       Nezávislým zdrojem informací zůstává internet, ke kterému má ale přístup jen 200.000 Bělorusů, a vysílání Radia Svoboda, které však poslouchá jen asi 5 % lidí kvůli nevhodně zvolené profilaci stanice. Na území Běloruska vysílaly až do roku 2003 ruské televize, v tomto roce však dochází k jejich postupnému vypínání. Běloruská společnost je tak závislá na informacích ze státních médií. Na druhou stranu není pravda, že by v Bělorusku "mizeli novináři" - vražda redaktora ORT Zmicera Zavadského má podle všeho kriminální pozadí.
       Režim používá efektivnější metody boje s tiskem: časté účetní inspekce, vysoké pokuty, konfiskace vytištěných novin, občanské soudní spory iniciované státními úředníky, exekuce soukromého majetku v případě nezaplacení pokut, a v neposlední řadě uvěznění novinářů. V roce 2002 byli k veřejným pracím za hanobení prezidenta odsouzeni šéfredaktor odborářského týdeníku Rabočy Viktar Ivaškěvič, šéfredaktor hrodněnského týdeníku Pahonia Mikola Markěvič a jeho redaktor Pavel Mažejka.

    Článek jsem nalezl na idnes.

    Zpět