Kolumbie a lidská práva

  • Nina Englanderová

       „Nebudeme vychovávat naše děti pro válku,“ je heslo, které razí organizace Popular Women´s Organization (OFP; Ženská lidová organizace) z města Barrancabermeja. Jejím posláním je ochrana lidských práv mezi uprchlíky. Avšak takovéto přímočaré prohlášení na ochranu vlastních dětí stačí, abyste se stali dalším terčem v násilné politické válce.

       16. října byla čelná představitelka OFP Esperanza Amaris Miranda unesena ze svého bydliště a zavražděna. Miranda již dříve vypovídala před federálním prokurátorem o zastrašování prováděném paravojáky. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN byla zabita třemi členy paravojenské skupiny Bloque Central Bolívar, což je organizace, která prokazatelně udržuje styky s armádou.

       Únosy a vraždy sociálních aktivistů jsou v Kolumbii na denním pořádku. V samotné Barrancabermejě bylo v tomto roce uneseno 56 lidí a dalších 94 zabito. Od 1. července 2002 do 30. června 2003 si politické násilí po celé zemi vyžádalo 6978 obětí, lidí, jež byli zavražděni, zmizeli či padli v bojích. Kolumbijský odborový svaz odhaduje, že v roce 2002 bylo zabito 172 odborářů, dalším 164 bylo vyhrožováno smrtí a 132 odborářů bylo svévolně zadržováno úřady. Paravojáci, podporovaní armádou, jsou zodpovědní za množství těchto útoků.

       I přesto, že už je Kolumbie pro sociální aktivismus mimořádně nebezpečnou zemí, kolumbijská vláda lidská práva dál otevřeně podkopává. Nedávné plamenné prohlášení prezidenta Alvaro Uribeho tuto skutečnost jen potvrzuje. 8. září, při příležitosti uvedení do úřadu nového velitele vzdušných sil, označil Uribe před vysokými důstojníky obránce lidských práv za stoupence teroristů a zbabělce. Vysmíval se blíže neurčeným skupinám za jejich podporu terorismu „pod záminkou ochrany lidských práv“ a za schovávání „jejich politických názorů za lidská práva“. Nazval je „mluvčími“ teroristů a vyzval je k tomu, aby „odhodili masky“.

       Tato obvinění, vznesená při jmenování generála Edgara Lesmeze do funkce velitele leteckých sil, byla pronesena ve zvlášť vypjatém prostředí, neboť předchůdce generála Lesmeze byl po nátlaku Spojených států donucen k odstoupení kvůli své roli v krveprolití ve Santo Domingu, při kterém zahynulo 17 lidí a dalších 25 bylo zraněno. Generál Fabio Velasco byl prvním vysoce postaveným důstojníkem, který odstoupil na popud vlády Spojených států, proto mělo toto zpochybnění lidských práv ze strany prezidenta Uribeho zvláštní význam.

       Organizace ochránců lidských práv a pár členů Kongresu se proti Uribeho prohlášení ostře ohradilo. Lisa Haugaard, výkonná ředitelka organizace Latin America Working Group, poznamenala, že „tato mlhavá obvinění by mohla dát zelenou těm, kteří napadají zákonnou politickou opozici, odborářské aktivisty, ochránce lidských práv a místní představitele ve jménu boje proti terorismu“. Dopis člena Sněmovny reprezentantů Jana Schakowskyho ministrovi zahraničí Colinu Powellovi ze dne 23. září, který podepsalo 19 dalších poslanců, odsuzuje Uribeho prohlášení a naléhavě vyzývá Powella, aby se „veřejně a důrazně distancoval jménem Spojených států od Uribeho poznámek a vyjádřil nad nimi silné znepokojení, požádal Uribeho o ochranu obránců lidských práv i dalších nevládních skupin v Kolumbii, a to nejen slovy, ale i činy“. Senátoři Dodd, Feingold, Leahy a Kerry poslali na ministerstvo zahraničí obdobný dopis, v němž žádali, aby se k věci veřejně vyslovil velvyslanec Spojených států v Kolumbii a sešel se se zástupci skupin ochránců lidských práv. Zatím ovšem ani ministerstvo zahraničí, ani velvyslanectví Spojených států v Kolumbii tyto výroky veřejně neodsoudilo.

       Je obzvláště znepokojující, že se vláda Spojených států nebyla schopna ohradit proti Uribeho prohlášením, když byla zároveň 30. října v Senátu schválena rozsáhlá finanční pomoc Kolumbii. Senátní verze zákona Foreign Operations Appropriations přiděluje Kolumbii více než 550 miliónů dolarů. Tento balíček pomoci prošel bez větší debaty, přestože se 29. října konala v Senátním výboru pro zahraniční vztahy rozprava, ve které senátor Feingold a jiní vyjádřili obavy ohledně porušování lidských práv v Kolumbii. Nedostatečné projednávání zahraniční pomoci zemi, která je jedním z největších příjemců materiální pomoci Spojených států, není ničím novým. Senát neprojednával politiku vůči Kolumbii od té doby, co podal senátor Bob Graham návrh na zvýšení finanční pomoci v roce 2001. Z částky 2,44 mld. amerických dolarů obdržených Kolumbií v letech 2000 – 2003 šlo 80,5 % na armádu a policii.

       Zákon o zahraniční podpoře slovně výrazně uznává potřebu ochrany lidských práv. Senátní verze zákona nařizuje vládě Spojených států zadržet až 50 % vojenské pomoci Kolumbie, pokud její vláda odmítne splnit dotyčné podmínky. V těchto podmínkách stojí, že vláda musí uvolnit z funkce, vyšetřovat a zažalovat jakéhokoli člena ozbrojených sil, který se měl dopustit porušování lidských práv, armáda se musí výrazně zlepšit, co se týče spolupráce s civilními prokurátory a soudními úřady, jakož i přerušit styky s paravojenskými skupinami.

       Zprávy skupin ochránců lidských práv, vysokého komisaře OSN, a dokonce i ministerstva zahraničí podrobně dokládají, že kolumbijský vláda nadále porušuje tyto podmínky. Zpráva ministerstva zahraničí z roku 2002 uvádí, že dodržování lidských práv ze strany kolumbijské vlády je stále nedostačující. Vysoký komisař OSN ve své zprávě z února roku 2003 dokonce mluví o nárůstu porušování lidských práv bezpečnostními silami. Obě zprávy potvrzují pokračující spolupráci mezi vojáky a paravojáky.

       Nicméně ministerstvo zahraničí bez ohledu na své vlastní zprávy stále tvrdí v prohlášení Memorandum of Justification, že kolumbijská vláda plní všechny podmínky nezbytné pro zahraniční pomoc. Podle Kimberly Stantonové, zástupkyně ředitele Washington Office on Latin America (WOLA), ministerstvo potvrzuje způsobilost pro zahraniční pomoc prostřednictvím přesně daných měřítek a nezpochybnitelným výkladem práva.

       Společná zpráva Amnesty International, Human Right Watch a WOLA zaznamenává, jak kolumbijská vláda selhává v plnění jedné podmínky za druhou, uvádí hojné přiklady spolupráce mezi armádou a paravojáky. Stantonová uznává, že i když zmíněné podmínky poskytují významný rámec pro analýzu, zatím téměř nijak neovlivnily výši poskytnuté pomoci. Adam Isaacson, významný člen Center for International Policy, zachází mnohem dál, když tyto podmínky nazývá „fíkovým listem“. Navzdory tomu, že prezident Uribe otevřeně pohrdá těmito podmínkami, kterou jsou nezbytné pro financování jeho vlády, americká pomoc do Kolumbie dále proudí.

    Překlad: Jiří Mecerod. Článek a mnoho jiných naleznete na adrese www.hejrup.sk.

    Zpět