KLDR: Lidé z hladu zabíjeli i své děti...

  •    Osmadvacet let strávila paní Kimová v severokorejském koncentračním táboře Bukchang číslo 18. Za ostnatý drát ji komunisté poslali na převýchovu. Byla totiž ze špatné rodiny. Její dědeček totiž údajně utekl do sousední Jižní Koreje. Šestnáctihodinovou práci v dole a minimální přísun potravy přežila. Přišla ale o to nejdražší, co měla - muže a dvě děti.

       „Po nedobrovolnému návratu do Severní Koreje, v roce 2007, mě znovu zatkli a já jsem se jsem se zase dostala do koncentračního tábora. Hned jsem ale zjistila, že se za těch pět let hodně změnilo. Vše bylo zuboženější, horší a špinavější. Silnice byly rozpadlé a zničené. Všichni měli hlad,“ říká paní Kim Hae Suk natočila v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál, který natočila zpravodajka Kateřina Procházková.
       „Tehdy jsem byla v táboře i svědkem otřesného zážitku. Matka tam zabila svého 16letého syna. Ubila ho k smrti a pojídala jeho maso. Bylo totiž běžné, že se lidé zbláznili a z hladu pak zabíjeli své děti. Když jsem to říkala poprvé v Jižní Koreji, nikdo mi nevěřil. Když ale začali přicházet další uprchlíci z koncentračních táborů a měli stejné zážitky, tak mi uvěřili,“ vypráví paní Kimová.
        Špatně se ji o prožitých hrůzách mluví. Bezmála padesátiletá žena zažila peklo. 28 let v jednom z nejtěžších gulagů v Severní Koreji. Život tam byl k nevydržení.

         „Jídla byl nedostatek. Lidé kvůli hladu mizeli doslova před očima. Často ztratili až 60 procent své hmotnosti za měsíc. Měsíční příděl potravy byl okolo 4 - 4,5 kg kukuřice na osobu. Jedli jsme proto kořínky, kůru ze stromů i malá zvířata. Prostě, co jsme kde našli… Denně jsme pracovali šestnáct až osmnáct hodin. Spousta lidí proto vysílením a nedostatkem potravy zemřela.“

       Režim v koncentračních táborech je zničující. Vězni musejí vstát ve 4 hodiny ráno a od 7 hodin pracují, často na místě kilometry vzdáleném. Domů do tábora se vrací okolo půlnoci. Celý den jsou hladoví. Přežijí-li, dostanou měsíční výplatu, zhruba 60 vonů. Za to si ale musí nakupovat v táborových obchodech věci denní potřeby a jídlo. Boty tam například stály dva měsíční platy.
       „K převýchově se zavíralo na desítky let. V táboře se muselo hlavně poslouchat a pracovat. V případě dobrého chování u nižších trestů je povoleno se vdát nebo oženit. Muži se žení v 30 letech a ženy v 28. Já jsem se tam také mohla vdát. Manžel mi ale brzy zemřel při důlním neštěstí. I přesto jsme spolu ale měli dvě děti, které ale také zahynuly a to při ničivých povodních.“
       Po skoro třech desítkách let byla paní Kimová z tábora propuštěna. V Severní Koreji už zůstat nechtěla. Nechala se prodat obchodníkům s lidmi do Číny.
       „Utekla jsem, protože jsem neměla v Severní Koreji žádné blízké a nemělo pro mě smysl v této zemi žít. Byla jsem jako bezdomovec, neměla jsem co jíst. Jedna žena mi tedy zprostředkovala prodej čínským překupníkům lidí. Ti severokorejské ženy vykupují, ať už k prostituci, k sňatkům nebo k podřadným pracím. Číňané za mě strážím na hranici zaplatili asi 30 tisíc juanů, což je 90 tisíc korun.“
       Z Číny se pak dostala paní Kimová do Jižní Koreje, kde žije dodnes. Jak ale říká, na prožité hrůzy nikdy nezapomene.
       „.I když jsem teď na jihu, musím stále myslet na to, co se tam na severu děje. Představuji si často, že třeba tamní děti nikdy v životě ani neuvídí jablko, natož aby ho ochutnaly. Je to tam opravdu hrozné. Pořád ale doufám, že se to zlepší,“ doufá paní Kimová.

       
    Výpovědi uprchlíků byly v minulosti zpochybňovány.

       Otřesné zážitky paní Kimové ze severokorejského koncentračního tábora potvrdil i koreanista Petr Bláha. „Tyto informace jsou známy už od 90. let. Ovšem v minulosti se jim přikládala poměrně malá pozornost. Často se výpovědi uprchlíků zpochybňovaly s tím, že zveličují, že se snaží své příběhy prodat a vydělat na tom,“ řekl v Ozvěnách dne.
       Situace se ale podle něj změnila, když na jihu obrovsky vzrostl počet severokorejských uprchlíků. „Potvrdilo se, že jejich výpovědi se v řadě rysů, i v těch nejkrutějších, shodují,“ dodal.
       Bláha připomněl, že podle posledních čísel, se podařilo do Jižní Koreje uniknout zhruba dvaceti tisícům Severokorejců. „Celá řada uprchlíků je ale stále na území Čínské lidové republiky. Míří většinou přes jihovýchodní Asii, přes Vietnam, právě do Jižní Koreje,“ přiblížil.
       Jak doplnil, celá řada Severokorejců, kteří kvůli obavám o budoucnost svých rodin nechtějí opustit KLDR, chodí za prací do Číny a pak se vrací na sever.

    Zprávy.rozhlas.cz (Český rozhlas), 1.7.2011

    Zpět