V říši zla - Jak cestovat v diktaturách

  •    V Severní Koreji můžete cestovat jen v organizované skupině, na Kubě musí individuální turista strávit pár nocí ve státních hotelech. Přečtěte si, která nejzajímavější místa v diktátorských zemích jako Barma, Írán nebo Bělorusko navštívit a jak se tam pohybovat.

       Než jsme vyrazili na cestu, přišla k autobusu skupina mnichů, aby jej posvětili. Nejdříve ho obložili banány a vonnými tyčinkami, pak si jeden mnich sedl za volant a začal se modlit. Celá procedura trvala asi dvě hodiny." Tak líčí jeden ze svých cestovatelských zážitků z jihoasijské Barmy zpěvák skupiny Wohnout Jan Homola.
       Za exotikou a původní, Západem nepříliš ovlivněnou kulturou Barmy se však skrývá jedno velké ale: zdejší diktatura vojenské junty patří k nejbrutálnějším režimům na světě. Dilema, zda do Barmy jet a finančně tak podpořit její autoritativní režim, řešil i Homola.
       "O výzvě k bojkotu turistiky na Barmě jsme slyšeli, a proto jsme cestu hodně zvažovali. Nechtěli jsme se tam ale nějak angažovat, jen si zemi prohlédnout. Myslím, že když tam člověk jede, měl by pak doma udělat trochu osvětu. Já sám jsem o tamních poměrech spoustě lidí vyprávěl," říká s tím, že by svět měl vědět, co se v Barmě děje.
       Cestování do zemí, kde vládnou diktatury, je z turistického hlediska nesmírně atraktivní - davy turistů tu až na výjimky nepotkáte, jídelny McDonald's jsou spíš vzácností a místní lidé vidí v cestovatelích víc než jen klienty obchodů s kýčovitými suvenýry.
       Severokorejský, kubánský nebo třeba běloruský režim peníze turistů podporují, ať už mají cestovatelé na tamní vládce názor jakýkoliv. Kdo jede do už zmíněné Barmy, musí počítat s tím, že na něm junta vydělá, ať už jde o vízové poplatky, vstupné do památek nebo třeba extrémně vysoké daně, které platí tamní hoteliéři. Státní jsou i barmské aerolinky a železnice - aktivisté bojující za lidská práva tu proto doporučují využívat raději soukromé autobusové společnosti.
       Podle nevládní organizace Tourism Concern vydělává vojenská junta na cestovním ruchu nyní asi sto milionů dolarů ročně (asi dvě miliardy korun). Průvodci a služby jsou vesměs pod kontrolou státu a turistickou infrastrukturu buduje vláda s pomocí nucených prací politických vězňů.
       Koncem devadesátých let proto barmská disidentka Su Ťij vyzvala k bojkotu turistiky na Barmě. Vězněná šéfka opozice tehdy cestovatelům vzkázala, aby do země nejezdili, dokud bude u moci vojenská junta. "Barma tu bude ještě mnoho let... navštivte nás později," prosila. Výzva sklidila značný ohlas ve Velké Británii a bojkot cestování do Barmy začaly prosazovat i některé nevládní organizace. V roce 2004 ho podpořila i britská vláda, která vyzvala občany, aby s Barmou neobchodovali, neinvestovali v ní a ani tam nejezdili.
       Ne všichni ale s výzvou Su Ťij souhlasí. Například Derek Tonkin, bývalý britský diplomat a expert na Barmu, tvrdí, že juntě jde z peněz turistů jen malá část. Zbytek prý jde tisícům prodejců pohledů, taxikářům a dalším pracovníkům ve službách. Turistický průmysl nyní zaměstnává asi tři sta tisíc Barmánců, kteří živí dalších 1,5 milionu svých příbuzných. Stejný názor má i Turistická asociace tichomořské Asie (PATA), podle níž je navíc třeba brát v úvahu fakt, že obyčejní Barmánci přijdou díky turistům do kontaktu se svobodným světem.

    Zodpovědné cestování

        V Severní Koreji je zase třeba se připravit na propagandu. "Sloužíte zde tak trochu jako propagandistický nástroj vládní garnitury. Návštěvy ze zahraničí tu prezentují tak, že se k nim svět jezdí učit a obdivovat jejich politický zázrak," vysvětluje Hynek Špinar z CK Eso Travel, která zájezdy do KLDR dvakrát ročně pořádá. "Většina lidí se sem už asi vracet nebude, jde ale o unikátní zážitek, který si odjinud neodvezete," dodává.

        "Turistika by v těchto zemích měla být hlavně zodpovědná. Pokud jedete s cestovkou a bydlíte ve státem spravovaných hotelích, režimy z vás těží. Smysl mají spíš individuální cesty s batohem, které lidem otevírají oči. Záleží pak už na každém, zda po návratu o diktatuře co nejvíc lidí informuje nebo zda třeba vezme na cestu pár zakázaných knih a rozdá je," myslí si Marek Svoboda, který se ve společnosti Člověk v tísni zabývá lidskými právy. Důležité je podle něj šíření informací. Iniciativy prosazující bojkot cestování prý na samotné režimy velký dopad nemají.

    Vzdělané prostitutky

        Zdaleka nejvíc ale z diktátorských zemí sází na turistický ruch castrovská Kuba. Tamní ministr pro cestovní ruch Manuel Marrero Cruz se letos nechal slyšet, že očekává rekordní počet turistů: 2,4 milionu. Vysoké slevy a kratší pobyty prý sice příjmy z turistiky sníží, už loni si ale Kuba přišla na téměř 50 miliard korun. Nejvíc sem jezdí Kanaďanů, Britů a Španělů, tisíce turistů však míří na "Ostrov svobody" i z Česka. Pokud se ministrova slova potvrdí, zvrátila by Kuba pokles počtu turistů, s nímž se potýká od roku 2005. Tehdy se dokonce dostala na pozici osmé nejnavštěvovanější země světa.

       Turistický ruch otevřel zahraničnímu kapitálu Fidel Castro už v roce 1990. Donutila ho k tomu ekonomická krize, která následovala po rozpadu socialistických trhů. Na Kubě během pár let vyrostly desítky luxusních hotelů a několikanásobně se zvýšil počet hotelových lůžek. Zároveň s tím ale přišel jev, který západní média nazvala "turistický apartheid". Týkal se zvlášť oblíbeného letoviska Varadero, kde byla vyvlastněna většina pozemků a samotní Kubánci je museli opustit. Z města se tak stalo turistické ghetto, kam neměli Kubánci přístup. Až od nástupu Raúla Castra mohou Kubánci přespávat v západních hotelech - před rokem 2008 nemohli, i když by na to měli.

       Pod palbu mezinárodní kritiky se kubánský režim dostal i kvůli své toleranci k sexuální turistice. "Prostituce u nás není dovolena. Musím ale říct, že naše prostitutky jsou zdravé a velmi vzdělané," hájil se Fidel Castro.

    Zapomeňte knihu v parku

       Přestože jsou pro kubánský režim příjmy z cestovního ruchu klíčové (jde prakticky o jediný zdroj valut), o výzvách k turistickému bojkotu opozice nikdy neuvažovala. Tím, že je Kuba izolovaným ostrovem, je jakýkoliv impuls zvenčí opozicí vítaný. Kubánští disidenti proto obvykle vyzývali turisty, aby do země přivezli knihy, zahraniční tisk nebo léky. Úbytek turistů by podle znalců Kuby stejně na režim dopad neměl, spíš na obyčejné Kubánce, kteří by přišli o zaměstnání.

       Společnost Člověk v tísni se pokoušela do šíření svobodných informací na Kubě zapojit i české turisty - ti se v rámci projektu Hotel Kuba mohli zastavit pro knihy, které by pak na ostrově při odjezdu nechali. Přestože jim naprosto nic nehrozilo (stačilo třeba "zapomenout" knihu v parku), našlo se zájemců z řad českých dovolenkářů zoufale málo. Ukázalo se, že lidem, kteří zaplatí okolo třiceti tisíc korun za týdenní dovolenou, lidská práva příliš na srdci neleží.

    Severní Korea


    Co je vidět

        Vzhledem k naprosté izolovanosti země je prakticky nemožné popsat hlavní turistické zajímavosti. Dokonce i průvodce Lonely Planet se na svých internetových stránkách spokojil s pouhými dvěma místy. Návštěvníci ve skupinách totiž vidí jen to, co jim povolí režim vedený Kim Čong-ilem.    Převážně jde o "památky" spjaté s vládnoucí dynastií, ať už jde o rodný dům Kim Ir-sena v Mangjongdae nebo prezidentský palác Kumsusan, kde spočívá jeho mumifikované tělo. Podívat se můžete i na americkou válečnou loď USS Pueblo, jež byla zajata v roce 1968. Jde o jedinou americkou válečnou loď v cizích rukách. Další atrakcí je vyhlídková věž Čučche, kterou Severokorejci postavili u příležitosti 70. narozenin Kim Ir-sena během 35 dní. Věž měří 170 metrů a poskytuje pohled na metropoli Pchjongjang z ptačí perspektivy.

       V nabídce českých cestovních kanceláří Eso Travel a China Tours je ale i výlet do rekreačního střediska pohoří Mjohjangsan, které je obklopeno nádhernou a neporušenou přírodou. Tradiční korejskou architekturu pak můžete obdivovat ve městě Kesong, jež kdysi bývalo hlavním městem.

    Jak na to

        Podobu turistických zájezdů do KLDR přesně vystihl předloňský dokument Lindy Jablonské Vítejte v KLDR, který běžel v kinech i v televizi. "Vycházíme z nabídky partnerské cestovní kanceláře z Číny. Program zájezdu je striktně dán, na improvizaci nebo nějaké naše vlastní nápady není prostor," říká Hynek Špinar z CK Eso Travel, která zájezdy dvakrát ročně organizuje. Jezdí se v květnu, kdy Severokorejci slaví 1. máj, na podzim zase v době oslav výročí založení KLDR.

       Oficiálně sice výletníci dohlížitele nemají, s každou skupinkou čítající 13 až 20 osob cestují tři severokorejští průvodci. "Skupina musí být pohromadě a je promyšleně izolována. Průvodce říkal, že si spíš připadali jako na státní návštěvě než na zájezdu," podotýká Špinar. Cena zájezdu činí 61 490 Kč, k tomu je však třeba připočíst ještě čínské vízum se dvěma vstupy (2 x 1700 Kč) a necelé 2000 Kč za severokorejské vízum. Zatímco dříve se jezdily obě cesty z Číny a zpět vlakem, nyní se jede do Pekingu vlakem a zpátky se létá. Zájemci o cestu se prý mezi Čechy vždy najdou, zájezdy se i přes poměrně vysokou cenu prodávají dobře.

       Suvenýry se prodávají zásadně za valuty. Pokud byste cestovali se zahraniční CK přes Jižní Koreu, nesmíte si zpátky přivážet symboly severokorejských komunistů, například portréty jejich vůdců.

    Barma


    Co je vidět

        Pokud se už do této země vypravíte, nelze vynechat palácový komplex Bagan, hlavní město dávné barmské říše z 11. století. Říká se mu také Město čtyř milionů pagod. V prvních stoletích své existence se stal Bagan hlavním asijským centrem studia buddhismu, zájemci sem přijížděli až z daleké Indie nebo Srí Lanky. Nebýt vojenské junty, chrámy uprostřed pralesů by bezpochyby patřily na Seznam světového dědictví UNESCO, kvůli necitlivým rekonstrukcím prováděným režimem se na něj ale nedostaly.

       Vztah, který mají současní barmští vládci k památkám, ilustruje i fakt, že na území bývalého hlavního města říše neváhali postavit golfové hřiště. "Část unikátních chrámů byla přitom nenávratně zničena," říká Marie Peřinová z Člověka v tísni, která má Barmu na starost. Návštěva Baganu samozřejmě také přináší přímý zisk juntě, neboť se za vstup k chrámům platí.

       Další z velkých barmských lákadel je horské jezero Inle, jež mnozí cestovatelé pokládají za ráj na zemi. Jezero se nachází ve výšce 880 metrů a obklopují ho husté tropické lesy. Na březích či ostrovech leží vesnice, v okolí najdete stovky buddhistických chrámů a tisíce stúp. Barma ale nabízí také stovky kilometrů pobřeží, kde se můžete koupat, aniž by vás obtěžovaly davy turistů jako v sousedním Thajsku.

    Jak na to

        Barmské vízum dostanete například na velvyslanectví této země v thajském Bangkoku. Víza se vydávají za poplatek 800 THB (asi 460 Kč) na 30 dní. Vyřízení žádosti trvá jeden pracovní den. Na rozdíl od Severní Koreje se v zemi můžete pohybovat volně, ale jen v rámci turistům přístupných oblastí. Značná část země je pro zahraniční návštěvníky uzavřena z politických důvodů (konflikty vládnoucí junty s pohraničními etniky nebo existence tajných pracovních táborů), jindy kvůli chybějící infrastruktuře. K dalším uzavírkám došlo v roce 2008, kdy zemi postihl ničivý cyklón Nargis.

       V Barmě také panuje tvrdá cenzura. "Když jsme posílali maily domů a použili v nich třeba jména nebo politické výrazy, zablokovaly se a nešly odeslat," vzpomíná zpěvák skupiny Wohnout Jan Homola, který tam několik týdnů cestoval. "Jinak je ale země nesmírně bezpečná, můžete si nechat klidně batoh na ulici a nikdo vám jej neukradne. Lidé se tu bojí jakýchkoliv problémů," dodává.

    Irán


    Co je vidět

        Moderní i tradiční, sekulární i náboženský, bohatý i chudý. Tyto všechny přívlastky můžete použít pro patnáctimilionový Teherán. Přidejte si k tomu orientální paláce, prestižní galerie a kavárny, ale zároveň smog, beton a přelidnění. Íránská metropole má mnoho tváří a právě tady začínají společenské změny - třeba i současné protesty proti výsledkům voleb, které podle úřadů jasně vyhrál Mahmúd Ahmadínežád.

       Autentický a tradiční Írán ale uvidíte spíš mimo hlavní město. Vypravte se třeba do posvátného města šíitů Kommu s hrobkou světice Fátimy nebo do Isfahánu, asi nejkrásnějšího íránského města, které je pod ochranou UNESCO. Hojně navštěvované jsou i ruiny bývalého hlavního města Persie Persepolis, sportovci a milovníci přírody zase podnikají výlety do hor na západě země. Zlézat tu můžete i pětitisícovky.

    Jak na to

         Lucie Beranová, redaktorka HN specializující se na Blízký východ, tvrdí, že není-li člověk představitelem "podezřelé" profese (novinářem, fotografem, ale třeba i člověkem z oblasti módy), je získání víza do Íránu na velvyslanectví v Praze většinou bezproblémové. Doba vyřízení se však od loňských povolebních nepokojů o něco prodloužila, trvá to minimálně tři týdny.

         "S turistickým vízem platným jeden měsíc se člověk může pohybovat po celé zemi zcela bez problémů, snad s výjimkou chudé a drogovými gangy sužované oblasti Balúčistánu. Že se nachází v zemi ovládané teokratickou diktaturou, běžný turista na vlastní kůži téměř nepocítí. Spíš ho zarazí rozpor mezi obrazem země, který zná z médií, a tím, jak snadno a zajímavě se v ní cestuje. Íránci se nebojí o politice mluvit, nadávat na režim, islámské kleriky, a především na drahotu. Vše, co vláda zakazuje, například alkohol či západní hudbu, lze sehnat pod pultem. Do občasných drobných nesnází se ale mohou dostat ženy, zejména cestují-li v zemi samy. Vynucování islámského ,dress-codu' se za vlády prezidenta Ahmadínežáda výrazně zpřísnilo. Výchovný pohovor o délce košile či správném umístění šátku ze strany ,morální policie' na ulici ale v případě cizinek končí pouze neškodným napomenutím," dodává Beranová..

    Kuba


    Co je vidět

        Karibský ostrov je i navzdory svému režimu stále vyhledávanějším cílem turistů. Jen v loňském roce ho navštívily víc než dva miliony lidí včetně tisíců Čechů. Paradoxně právě castrovský režim a jisté vzpomínky na doby před rokem 1989 jsou tím, co našince láká - po Fidelově pádu Kubu zřejmě zaplaví tisíce Američanů a ostrov ztratí svou romantiku s portréty Che Guevary a americkými limuzínami ze šedesátých let minulého století.

       Většina návštěvníků tráví dovolené na prosluněných plážích letovisek na severu ostrova, málokdo si však také nechá ujít výlet do chátrající Havany, byť je už od devadesátých let pod ochranou UNESCO. V jejím Starém Městě, nazývaném la Habana Vieja, se může vydat po stopách Ernesta Hemingwaye, popíjet proslavené koktejly nebo se jen procházet mezi koloniálními paláci a dřívějšími kláštery, z nichž se odlupuje omítka.

       Omezit ale návštěvu jen na pláže a hlavní město by byla chyba. Za vidění stojí i zemědělský jih s korálovými ostrovy a slavnou Zátokou sviní nebo západ, kde se pěstuje ten nejkvalitnější kubánský tabák. Tu pravou Kubu ale možná naleznete až cestou na východ, který se od zbytku ostrova liší a víc je tu znát vliv Afriky. Druhé největší město ostrova, Santiago de Cuba, je známé jako místo, kde v roce 1953 začala ozbrojeným útokem na kasárna revoluce vedená Fidelem Castrem (později tam z balkonu radnice El Commandante vyhlásil vítězství lidových sil).

    Jak na to

        Castrovská Kuba je policejním státem se vším všudy a cizinci, aniž by si to uvědomili, jsou sledováni prakticky na každém kroku příslušníky pouličních Výborů na obranu revoluce (CDR).

       "Jednou mě vyslýchali na policejní stanici poté, co naši skupinu okradli ve vládou licencovaném a schváleném ubytování v soukromí, a ukázalo se, že věděli všechno. Kdy jsem se pohyboval, ve které ulici, s kým jsem mluvil," říká turistický průvodce, jenž si nepřál uvést celé jméno. "Slyšel jsem o lidech, kteří třeba přivezli léky pro kubánskou opozici. Přijeli jednou, podruhé je už do země nepustili," vysvětluje svou opatrnost.

       "Na Kubě panuje masově podporovaná podezřívavost vůči cizincům a všichni Češi jsou od incidentu Philipa s Bubeníkem v roce 2002 na černé listině," dodává. "Jsme považováni za imperialistické zvědy a diverzanty v tom nejhorším slova smyslu. Vládní iniciativy za demokracii se bohužel nepříjemně dotýkají především nezávislých turistů, kteří s protikubánskou politikou nemají nic společného. Přitom právě Češi byli léta nejbližší přátelé Ostrova svobody, dokonce zastupovali ve Washingtonu D. C. zájmy této karibské země ve vztahu k USA, které na Kubu uvalily v roce 1960 politické a hospodářské embargo."

       Na rozdíl od některých jiných totalitních států je Kuba snadno přístupná, 30denní vízum v podobě turistické karty dostanete za 630 Kč na kubánském velvyslanectví nebo v letecké společnosti Cubana. Musíte však doložit, kde budete bydlet. Kubánská strana vyžaduje, aby i nezávislí cestovatelé spali prvních pár nocí ve státních (dost drahých) hotelech a přispěli tím do jejího rozpočtu.

    Zimbabwe


    Co je vidět

        Země, která je od roku 1987 pod diktaturou prezidenta Roberta Mugabeho, se ještě nedávno zmítala v hospodářské krizi. Inflace byla tak obrovská, že na jaře loňského roku přestala platit oficiální měna zimbabwský dolar.

       Po vzniku nové vlády, v níž usedli i představitelé opozice, se politické násilí v zemi uklidnilo. Zimbabwe se tak rázem posunulo vzhůru na žebříčku turistických destinací. "Lidé jsou v porovnání se zbytkem Afriky vzdělaní a milí a všude teď vládne optimismus. Do služeb v cestovním ruchu se začíná investovat," potvrzuje Paddington Tucker, který se před dvěma týdny ze Zimbabwe vrátil.

       Do země se jezdí hlavně za přírodou. Kromě Viktoriiných vodopádů, nacházejících se na hranici se Zambií, jsou lákavými turistickými lokalitami i národní parky, přírodní rezervace, safari, jezera a některá města. Zvířata jezdí turisté nejčastěji pozorovat do národního parku Hwange, kde žije velká populace slonů, probíhají zde projekty na záchranu psů hyenovitých a lvů. Dalším turisticky atraktivním parkem je Mana Pools na břehu řeky Zambezi. Je zapsán v seznamu UNESCO a kromě kanoistiky je zde vyhlášené pěší safari. U napajedel v parku také lze pozorovat většinu ze 640 druhů ptáků údolí Zambezi.

       V seznamu Světového dědictví UNESCO je zapsáno také Velké Zimbabwe, což jsou ruiny zřejmě hlavního města kdysi významného kmene Šona. Komplex bývalých kamenných staveb, obehnaných mohutnými zdmi, zabírá rozlohu 80 hektarů a jeho největší slávu archeologové datují do období od 11. do 15. století. Jde o komplex největšího středověkého osídlení v subsaharské Africe, v němž kdysi žilo až 18 tisíc lidí.

    Jak na to

        Většina českých cestovních kanceláří ukáže turistům ze Zimbabwe bez problémů Viktoriiny vodopády, ovšem dál do vnitrozemí země se s klienty nepouští a trasu zájezdu vede do sousední Jihoafrické republiky, Botswany nebo Namibie. Ještě loni byl totiž v Zimbabwe velký problém s pohonnými hmotami.

       Individuální zájezd pomůže případným zájemcům zorganizovat například CK Stella Travel specializovaná na Afriku. "Spolupracujeme s místními cestovními kancelářemi, které jsou schopny zajistit expedici s průvodcem po vybraných lokalitách. Pokud jde o problémy s benzínem a naftou, letos už je situace stabilizovaná a pohonné hmoty se dají v zemi koupit. Komplikace mohou ale nastat s půjčením vozu, protože v Jihoafrické republice nechtějí tamější půjčovny auta na výpravy do Zimbabwe poskytovat. Na několika místech v Zimbabwe, třeba v harare nebo u Viktoriiných vodopádů, jsou však pobočky sítě půjčoven Avis a Europcar, takže je možné si automobil půjčit přímo tam," upozorňuje majitelka cestovní kanceláře Lidmila Stellová.

       "Oproti roku 2007 jsou obchody zásobené potravinami a zbožím. Kriminalita je s výjimkou chudinských čtvrtí v Harare a Bulawayo na nízké úrovni. Policie cizince nijak nepronásleduje. Může se stát, že bude chtít ukázat dokumenty nebo zastaví auto, které překročilo povolenou rychlost, ale to není důvod k panice," říká o současném stavu Paddington Tucker, nedávný návštěvník Zimbabwe.

       K pobytu v Zimbabwe potřebujete vízum, které za 30 dolarů obdržíte na mezinárodních přechodech včetně letiště v Harare. Počítejte s tím, že budete muset patrně zaplatit cestovní zimbabwské pojištění, které činí 8 dolarů, a to bez ohledu na to, že jste pojištěni v ČR.

    Lybie


    Co je vidět

        Hlavními lákadly jsou antická města na severu a saharská poušť. Například město Leptis Magna bývalo třetím největším sídlem Římské říše. Uvidíte tu neuvěřitelně zachovalé mozaiky i zbytky knihovny a dalších budov. Většinu země (zhruba 90 procent rozlohy) však pokrývá poušť. Oblíbenými zastávkami zájezdů jsou oázy Ghát a Gadameš s typickou berberskou hliněnou architekturou, hlouběji v poušti pak narazíte na pohoří Tadrart Akakus se skalními malbami starými 20 tisíc let.

       Pro české cestovatele může být atraktivním cílem i město Tobrúk, kde bojovali za druhé světové války i Čechoslováci. Boje připomíná památník, zachované příkopy i válečné hřbitovy. Hned pět libyjských míst bylo zapsáno do seznamu UNESCO: archeologická naleziště Kyréné, Leptis Magna a Sabratha, saharské pohoří Tadrart Akakus a oáza Gadameš.

    Jak na to

        Podobně jako v Severní Koreji ani v této zemi nemůžete cestovat individuálně. Na rozdíl od režimu Kim Čong-ila si ale můžete program s cestovkou sami domluvit, ať už máte zájem o prohlídku antických památek nebo kempování v poušti.

       "Před třemi lety jsme si přes internet našli místní cestovku, kontaktovali ji a řekli, že bychom si chtěli uspořádat zájezd podle svého: jet terénními auty od Gadameše u tuniských hranic do Ghátu, který leží na jihu. Povinný byl doprovod policisty a placeného průvodce. Policista se od ale nás na hranici pouště odpojil a zbytek cesty s námi jel pouze průvodce. Musím přiznat, že bez něj bychom to jen těžko zvládli. Orientace v poušti je obtížná, mapa a GPS nám často byly k ničemu," vzpomíná na svou expedici fotograf Aleš Vašíček.

       Zařízení všech formalit na hranicích včetně vypůjčení libyjských espézetek stálo cestovatele několik set eur na osobu. "Málokde jsme se cítili tak bezpečně jako v Libyi. Myslím, že je to i tím, že Libyjci jsou poměrně bohatí. Kriminalitu bych očekával možná tak od gastarbeiterů z Nigeru," říká cestovatel.

       Pozor, minulý týden přestala Libye vydávat víza většině občanů EU, tedy i Čechům a Slovákům, a nebude uznávat ani ta předtím vydaná. Zda jde jenom o dočasné opatření, se teprve ukáže.

    Bělorusko


    Co je vidět

        Politika zastrašování politických odpůrců, proruská orientace a vízový styk nejsou pro českého návštěvníka zrovna lákadlem k výletu do této země. Přitom však není turisticky nezajímavá. Za návštěvu stojí několik míst, mezi nimi hned u hranic s Polskem město Brest s pevností, nedaleká přírodní rezervace Bělověžský prales, město Njasviž a v neposlední řadě hlavní město Minsk.

      Metropole byla za druhé světové války z velké části zničena, historicky cenných budov se dochovalo málo, ale zato se město může pochlubit ukázkou sovětského stavebního stylu a poválečného urbanismu.

      Za starou běloruskou architekturou se vypravte do města Grodno (Hrodna) na západě země, kde se dochovaly historická zástavba, palác a sakrální stavby, z nichž je dřevěný kostel sv. Borise a Gleba z 12. století druhou nejstarší památkou v zemi.

      Njasviž zažila svůj největší rozkvět v 16. století a dodnes zde můžete obdivovat lidové stavitelství malovaných chalup. Nedaleký Mirský zámek je jedním z nejzachovalejších příkladů originální běloruské architektury, a proto také figuruje v seznamu UNESCO. Tam je zapsána i další běloruská lokalita, ovšem jako přírodní památka. Je to Bělověžský prales na západě země. Jde o pozůstatek původního evropského pralesa, který je místem přirozeného výskytu ohrožených druhů, například zubra.

    Jak na to

        Před výjezdem do Běloruska je nutné zažádat si v Praze na ambasádě o vízum. Turistické se uděluje na 30 dní, stojí 60 eur a k jeho získání není zpravidla potřeba zvací dopis. Na hranicích s Běloruskem také musíte vyplnit celní prohlášení. Každý cizinec musí rovněž disponovat finanční hotovostí odpovídající asi 14 USD na osobu a den.

        Mezi povinnosti cizinců patří i přihlásit se v místě pobytu do tří pracovních dnů na příslušném oddělení policie (milice). Pokud je cestující ubytován v hotelu, splní přihlašovací povinnost automaticky ubytovatel.

        V zemi turistům bezprostřední nebezpečí nehrozí, riziko přepadení je vyšší spíš při průjezdu hlavních tahů než ve městech. V Bělorusku jsou na hlavních tazích poměrně častá stanoviště silniční policie. Vyplatí se proto dodržovat rychlostní limity, předejdete tak handrkování s úřady, při němž hrozí nařknutí z korupčního jednání, které se v Bělorusku tvrdě trestá.

        Pokud nejste vyloženě dobrodruzi, vyhněte se místům bezprostředně zasaženým havárií Černobylské jaderné elektrárny.

    ----------------------------------
    "Pokud jedete s cestovkou, režimy z vás těží." - Marek Svoboda (Člověk v tísni)

    - V KLDR uvidíte hlavně "památky" spjaté s vládní dynastií.

    - Tu pravou Kubu možná naleznete až cestou na východ.

    - Od Minulého týdne Libye nevydává víza většině občanů EU, tedy ani Čechům.

    Foto Profimedia, Bloomberg, Shutterstock: Chudoba Peníze, které v Barmě utratíte za dovolenou, stačí místním na celý rok. Pchjongjang Jeden z mála snímků hlavního města Severní Koreje. Síla lidu Demonstrace na podporu režimu Kim Čong-ila. OSN, do akce! Barmánci v exilu vyzývají světovou organizaci k tlaku na barmskou juntu. Po vodě Jezero Inle v Barmě - poetické místo k odpočinku. Hrozba Západu Íránský prezident Ahmadínežád se odmítá vzdát svého jaderného programu. "Dress code" Správné oblečení žen kontroluje v Íránu policie. Tabákový svět Nejlepší doutníky pocházejí ze západu Kuby. Co je revoluce? Fidel Castro a jeho ideologie na billboardu. Uprchlíci Ze Zimbabwe uprchly v minulých letech na čtyři miliony lidí. V izolaci Evropští politici se s Robertem Mugabem odmítají setkat kvůli jeho politice. V Nalutu Berberská hliněná architektura v libyjském městě Nalut. Radikál Libyjský vůdce M. Kaddáfí nedávno navrhl rozpuštění Švýcarska. U rytířů Jedním z turistických lákadel Běloruska je Mirský zámek.

    Milan Rokos a Tereza Hromádková, Hospodářské noviny, 2010

    Zpět