Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást

  •    Podívejme se nyní, jak si počínají známé skupiny a jednotlivci, kteří se u nás angažují na poli lidských práv. Zajímají mne především ty a ti, kteří mají široký prostor ve sdělovacích prostředích a rovněž politické ambice a vyjadřovali se k některé ze zmíněných válek. Na prvním místě to bude jistě Václav Havel, který právě v tyto dny založil Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě, zpolitizovaná nadace Člověk v tísni a velmi aktivní novinář J. Štětina, který nyní kandiduje za Zelené do senátu.

    Když se podíváme na aktivity výše zmíněných subjektů, zjistíme zajímavou skutečnost. Porušování lidských práv je nejvíce pálí právě v těch zemích, které nejsou příznivě nakloněny USA.

    Václav Klaus je často kritizován za přehlížení otázky lidských práv v zemích, které navštěvuje. Avšak, když byl V. Havel v Saudské Arábii, rovněž se o lidských právech nezmínil.

    Mediální hladina se opět rozvlnila s poslední zprávou tiskových agentur oznamující, že se Šamil Basajev přihlásil jako organizátor masakru dětí v Beslanu i útoku na obě ruská letadla. Čečensko je vděčné téma, všichni o tom mluví, ale čím více se mluví, tím méně se ví. A spíše naopak: čím méně toho víme, tím více se mluví.

    Uveďme proto nejprve alespoň některá fakta:

        Je-li možné se spolehnout na internetové zdroje, vypadá vývoj devadesátých let následovně: bývalý sovětský generál strategického letectva Džochar Dudájev vyhlašuje samostatnost Čečenska v r. 1991, v r. 1993 vyhrožuje neposlušným poslancům čečenského parlamentu přeměnou Čečenska v islámský stát se současným rozehnáním parlamentu, první válka s Ruskem probíhala v letech 1994-1996 (!data jsou důležitá), v r. 1997 se prezidentem stal Aslan Maschadov. Již za Dudajevovy vlády bylo v Čečensku zaváděno brutální islámské zákonodárství. Popravy byly přenášený v přímém televizním přenosu a na odsouzeném vykonávány přímo postiženou stranou (reportáž ČT). Většina Čečenců však byla v té době nábožensky vlažná. Fundamentální agresivní islám je sem tedy vnášen jednak shora, od jejich vůdců, jednak přichází ze zahraničí společně s islámskými bojovníky, přicházejícími do země. Po roce 1996 již v Čečensku nejsou žádná ruská vojska, došlo k úplnému stažení jak vojenských oddílů, tak veškeré ruské administrativy.

    Podle některých zdrojů žilo v Čečensku kolem 450 000 Rusů, 400 000 z nich uprchlo.

    V této době dochází v Čečensku k únosům zahraničních pracovníků čistě z důvodů vymáhání výkupného. Nejméně jednomu Britovi byla uříznuta hlava, když únosci nebyli spokojeni s postupem jednání.

    Čečenští vládci se rozhodli vybudovat velký islámský stát a vojensky napadli území sousedních republik. Tak začala druhá válka v r. 1999 (!).

    Po celou tuto dobu vládl v Rusku Boris Jelcin, na Západě tolik opěvovaný. Až v roce 2000 nastupuje Vladimír Putin.

    V širším okolí se mezitím rozhořívají boje o ovládnutí ropných polí v bývalých sovětských republikách ve Střední Asii a o ovládnutí tras budoucích ropovodů a plynovodů (viz připojený obrázek, vícekrát u nás publikovaný, na němž jsou vyznačeny i vojenské základny USA a Ruska).

    V této oblasti jsou zainteresovány jak americké firmy (UNOCAL např.), tak i britské a jiné, a samozřejmě ruské. Groznyj sám je důležitou křižovatkou tras ropovodů a plynovodů. Součástí těchto válek jsou nejen konflikty na Kavkaze, ale i nekončící boje v Afghánistánu s následným americkým vojenským útokem. Přes Afghánistán jsou totiž plánovány důležité trasy, vedoucí dále přes Pákistán na pobřeží (viz např. Chossudovsky, M.: Válka a globalizace. Pravda o 11. září, :intu:, Praha 2003 a rovněž texty P. Robejška a dalších publikované dokonce i v Lidových novinách).

    V Gruzii působí od r. 2002 několik set amerických vojenských poradců (Pankiská soutěska, nacházející se na jejím území, je notoricky podezřívána jako místo úkrytu a výcviku čečenských bojovníků).

    Představitelé Spojených států, jejichž současný prezident se tak rád staví do čela boje proti mezinárodnímu terorismu, přijímají zástupce čečenských teroristů, a to opakovaně (viz např. M. Kaláb, BL, 15.9. 2004). V Uzbekistánu a Kyrgyzstánu jsou americké vojenské základny. Petra Procházková (LN, 5.2. 2004, s. 9) uvádí, že středoasijské totalitní diktatury dostávají od USA ročně kolem 900 milionů dolarů. Jedna z nich, Uzbekistán je např. znám vařením politických odpůrců vlády za živa.

    Podíváme-li se na mapu v opačném směru, vidíme, že plánované ropovody směřují přes Turecko dál na západ. V jednom ze směrů jejich pokračování leží Kosovo. Tento ropovod, plánovaný již od počátku 90. let jako hlavní dopravní tepna středoasijské ropy, má vést z Turecka, přes Burgas v Bulharsku a přes Makedonii do Albánského přístavu Vlora. To vysvětluje podivné rozmisťování amerických vojenských jednotek při jejich mírové misi v 1993, kdy se rozmísťovaly nikoliv v místech, kde odcházelo k zabíjení civilistů, ale na severní hranici Makedonie proti Srbsku a podle přiložené mapky, v blízkosti trasy budoucího ropovodu (viz The Guardian citován dle: Právo, 22.2. 2001, s. 9).

    V této souvislosti se stává pochopitelným i proměnlivý postoj Západu, kdy nejprve považoval kosovskou UCK za teroristickou narkomafii (přes Balkán vede i důležitá heroinová cesta), pak za osvoboditelskou armádu, a nyní opět za teroristy. Připomínám, že i zde, stejně jako v případě Iráku, byly šířeny účelové lži o tisících či desítkách tisíc mrtvých kosovských Albánců povražděných Srby, jejichž těla však do dnes nebyla nalezena a žádný jiný důkaz pravdivosti těchto tvrzení nebyl podán.

    Budeme daleko od pravdy, když konfliktní vývoj v celé této oblasti budeme považovat za důsledek boje světových velmocí, v němž jsou místní obyvatelé a skupiny bojovníků různého typu používáni jako nástroje pro dosahování cizích cílů?

    Nepochybuji, že se vojáci ruské armády dopouštějí ukrutností. Asi na rozdíl od Čech, osvobozovaných gardovou sovětskou armádou, o tom máme na Moravě vlastní zkušenosti. Dokonce i některými zpochybňovaný boj vesničanů s oddílem Rudé armády z filmu Želary, byl natočen podle skutečné události.

    Tato krutost má několik příčin. Jednou je brutalizace vojáků jako nutný důsledek války. To zažily všechny armády. Jen to některé utajily lépe, jiné hůře. V případě ruských vojáků jsou další příčinou celkově hrubé poměry, v nichž dosud žili a z nichž přicházejí. A v neposlední řadě je to primitivní taktika spočívající v nasazení masy hrubé síly, tj. vln pěchoty a těžkých zbraní.

    Vzpomínám si na televizní záběry z války v Čečensku, na nichž projížděl ulicemi Grozného osamělý ruský tank. Není snadnější terč, než jakým je jednotlivý tank v ulicích města. Další příčinou této podoby války je tak neschopnost a nezájem důstojníků, což bylo názorně vidět i v Beslanu. Naprostý chaos a zmatek, civilisté, rodiče zadržovaných dětí, promíchaní s vojáky zvláštních jednotek, rodiče ozbrojení a střílející na teroristy podle vlastního uvážení.

    Když se zamyslíme nad hodnocením těchto událostí u nás, můžeme si povšimnout několika zajímavostí. Tou první je apriorní odpor vůči Rusům. Nikoliv vůči vládě, ale vůči Rusům jako takovým. Všemu negativnímu je ihned věřeno, vše pozitivní je zpochybňováno.

    U nás nachází tento postoj pochopitelně živnou půdu. Vzpomínky na okupaci nejsou ještě zcela vybledlé. Avšak tím není tento předsudek o nic méně chybný a pro nás samé nevýhodný, neboť z nás činí snadné objekty mediální manipulace sloužící k prosazení nikoliv našich vlastních, ale cizích zájmů.

    Jen malá ukázka. Když bylo pozatýkáno vedení Enronu za účetní podvody, žádné sdělovací prostředky nepsaly o omezování svobody podnikání a demokracie v USA. Když byl zatčen vedoucí představitel Jukosu za gigantické daňové podvody (v USA velmi přísně trestané), nekladly si ty stejné sdělovací prostředky otázku, je-li obvinění pravdivé či nikoliv, ale vynesly apriorní soud o útoku na svobodu a demokracii ze strany V. Putina.

    Když přijala administrativa G. Bushe Vlastenecký zákon a mnohé další jemu podobné, velmi silně omezující občanské svobody, téměř jsme se to nedozvěděli. Když centralizuje moc V. Putin, jedná se o počátek diktatury. A to ovšem bez podrobné znalosti toho, o co skutečně jde a bez diskuse o obsahu těchto opatření samých. Stačí, že se to děje v Rusku.

    V souvislosti s výše napsaným je nezbytné se vyvarovat ještě dvou primitivních myšlenkových schémat. První se týká našeho sklonu považovat ze dvou stran konfliktu vždy jednu za stranu dobra a druhou za stranu zla. Potíž nastává, když je těchto stran více než dvě (jako tomu bylo během konfliktu na Balkáně: Chorvati, Srbové, muslimové), pak takové myšlení upadá do chaosu a svět se mu stává nesrozumitelný.1) V případě války v Čečensku známá a zde částečně uvedená fakta ukazují, že žádná ze stran není stranou dobra.

    Druhé schéma vychází z naší snahy chránit slabší a trpící. Především jsme predisponování (možná to máme přímo v genech) pohoršovat se nad utrpením a zabíjením mladých žen a dětí. Je to přirozená reakce chránící to nejdůležitější v životě skupiny, a tím je její schopnost budoucí reprodukce, kterou zajišťují právě mladé ženy a děti.

    Tento fakt je znám v propagandistických štábech již velmi dlouho. Předvedete-li dostatečně přesvědčivě jednu stranu jako vraha žen a dětí, je automaticky zařazena na stranu zla. Veřejnost se pocitově identifikuje s trpícími a hlasuje pro či alespoň pasivně souhlasí s válečnými výdaji a vysláním jednotek na zastavení „těch barbarů“.

    Další informace o stejně krutém jednání strany opačné již nezískají takový emocionální význam. Jsou blokovány předcházející protikladnou emocí. Místo racionálního posuzování spravedlnosti či nespravedlnosti nastupují skandující davy. Tyto postupy využívala válečná propaganda již za první světové války, hojně se využívaly i v propagandě nacistické. Stará antisemitská nenávist byla založena na tvrzení, že Židé vraždí křesťanské pany (mladé ženy – proč ne staré?), jakou byla i Anička Hrůzová z Polné, či že przní křesťanské děti (proč ne vdané paničky a mladé muže?).

    Vedle obecného sklonu všech lidí podléhat tomuto typu emocionální manipulace, jsou na utrpení slabých zvláště citliví levicoví intelektuálové. Válečná propaganda NATO a USA je v případě balkánského konfliktu takto dostala do schizofrenní situace a neřešitelného vnitřního konfliktu, který paralyzoval jejich schopnost myslet i jednat. Strategicky důležité Kosovo je nyní obsazené západními vojenskými jednotkami a ještě hodně dlouho bude. O demokracii a svobodě si mohou kosovští Albánci nechat zdát, i kdyby o ně skutečně usilovali, o čemž se dá s úspěchem pochybovat2). A to vše bez vážného odporu ze strany evropské veřejnosti.

    Tuto zkušenost zhodnotil krátce po válce holandský filozof Hans Achterhuis ve své knize Politika dobrých úmyslů (Barrister a Principal, Praha 2002), známější ale asi bude na stejné principy emocionální manipulace poukazující americký film Vrtěti psem.

    Důležité tedy je, utrpení které strany nám propaganda ukáže jako první. Budou to prchající kosovští Albánci či Srbové, Čečenci nebo Rusové? Vyháněny ovšem byly všechny tyto vyjmenované strany.

    Rádi věříme tomu, co je pro nás z různých důvodů výhodné. A tak věříme propagandistickým tvrzením o „chirurgicky přesných“ zbraních, které zabíjejí jen vojáky. Avšak jak v Iráku, tak v Afghánistánu či na Balkáně tyto zbraně vždy zabíjely i civilní obyvatele, i ženy a děti. Pokud si toho sdělovací prostředky všimnou, přejdou to jako banalitu. Další na seznamu.

    Žádná moderní válka ovšem není možná jako „chirurgicky přesná operace“, vždy budou zabíjeni nevinní a dokonce i ti, které jsme údajně přišli osvobozovat. Každý, kdo tedy souhlasí s válkou, bere na sebe odpovědnost i za smrt těchto civilistů. Ale to je morálně obtížně přijatelné.

    Mnozí si přejí žít ve světě blahobytné a iluzím o sobě samé propadlé střední třídy. Do tohoto světa dobře zapadají chirurgicky přesné zbraně, ale nikoliv střelba vrtulníku do shromážděných civilistů (současný Irák). Věřit v takové zbraně, je tedy výhodné a uklidňuje to svědomí.

    Pokud dojde k vraždám civilního obyvatelstva a nelze to zcela zamlčet, jsme ochotni to považovat za vedlejší škody (collateral damage). Toto ignorování skutečnosti a dojímání se nad vlastním soucitem a vlastní humanitou, se současným přezíráním těch, s nimiž, jak tvrdíme, vlastně soucítíme, to je již Kunderou dávno vylíčený „homo sentimentalis“ (v Nesmrtelnosti). Skoncujme s pokrytectvím. Humánní války či humanitární bombardování neexistuje. Každá válka je krutá a umírá při ní množství nevinných.

    Čeští političtí aktivisté Podívejme se nyní, jak si počínají známé skupiny a jednotlivci, kteří se u nás angažují na poli lidských práv. Zajímají mne především ty a ti, kteří mají široký prostor ve sdělovacích prostředích a rovněž politické ambice a vyjadřovali se k některé ze zmíněných válek. Na prvním místě to bude jistě Václav Havel, který právě v tyto dny založil Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě, zpolitizovaná nadace Člověk v tísni a velmi aktivní novinář J. Štětina, který nyní kandiduje za Zelené do senátu.

    Když se podíváme na aktivity výše zmíněných subjektů, zjistíme zajímavou skutečnost. Porušování lidských práv je nejvíce pálí právě v těch zemích, které nejsou příznivě nakloněny USA.

    Václav Klaus je často kritizován za přehlížení otázky lidských práv v zemích, které navštěvuje. Avšak, když byl V. Havel v Saudské Arábii, rovněž se o lidských právech nezmínil. Při tom lidé jiné víry, než státní, mohou být zavřeni do vězení a mučeni, avšak rozhodně nemohou mít svobodu vyznání. V. Havel to sám kdysi komentoval takto: "Určité zvyklosti či úkazy zdejšího života, které nám připadají vzdálené a které bychom v jiných zemích mohli považovat za nespravedlnost, jsou historicky zformované tvary místního povědomí" (LN 12.2.2001, s.8).

    Chtělo by se dodat: asi právě tak, jako „historicky zformovaný útvar“ inkvizice. Podle Havlova mluvčího jsou ovšem lidská práva „šest pater níž, než je královská a prezidentská úroveň“ !!! (zdůraznil M.V., Právo 12.2. 2001, s. 7).

    Při zakládání výše zmíněného výboru a boji za lidská práva na Kubě ovšem pohled těchto lidsko právních aktivistů nepadá na Guantanámo. Václav Havel i ředitel nadace Člověk v tísni vyjádřili jednoznačnou podporu pres. Bushe a jeho útočné války proti Iráku, avšak neslyšel jsem od nich žádné vyjádření k dění v současných iráckých věznicích pod americkou správou.

    Udělejme si seznam zemí, v nichž lidé trpí pod krutými režimy a roztřiďme jej na spojence a odpůrce USA. Vedle si vypišme ty země, jež se dostávají pod palbu kritiky těchto lidsko- právních aktivistů. Nebude se tento seznam nápadně krýt se seznamem spojenců USA a nebudou v něm stejně nápadně chybět sice země kruté, ale přátelské, z nichž jsem zde již mnohé vyjmenoval? Pak se ovšem musíme ptát, jestli se jedná o lidská práva nebo o zájmy USA, prosazované pod rouškou morálního rozhořčení a selektivní obrany lidských práv. Takto chápaná lidská práva se cítím plně oprávněn nazvat sentimentálním žvástem!

    Jaromír Štětina a předseda Strany zelených p. Beránek právě iniciují petici za zavedení mezinárodní správy v Čečensku3).

    Zamyslíme-li se nad výše uvedeným návrhem bez oněch zde kritizovaných schémat a předsudků, objeví se nám několik otázek. První: Kdo bude tuto správu vykonávat? Jistě především představitelé západních zemí. Vzhledem k finančním a technickým možnostem jednotlivých států je pravděpodobné, že největší podíl budou mít USA. Dobrý způsob, jak ovládnout území a kontrolovat ropnou křižovatku bez boje.

    Avšak toto je jen spekulace. Dalo by se jí předejít, kdyby totéž či něco podobného tito pánové navrhovali jako model pro správu Iráku. Pak by již byla jejich aktivita podstatně věrohodnější. Učiní to?

    Z toho, co zde bylo dosud uvedeno, ovšem vyplývá ještě něco důležitějšího. Při obhajobě lidských práv, nemají-li být zcela zdiskreditována, nesmí být brány ohledy na zájmy velmocí. Avšak ani takto nestranný, tedy spravedlivý soucit s trpícími nemůže nahradit racionální analýzu problému opírající se o fakta. Právě naopak. Morální postoj je možné poctivě zaujmout až po této analýze. Nikdy předem.

    Tento moralistních reziduí zbavený přístup nám nyní umožní zamyslet se i nad hodnocením V. Putina. Při jeho souzení si pak musíme položit otázku, co je vlastně v zájmu západní Evropy a USA. Je to silné a průmyslově vyspělé Rusko, kam jej směřuje Putin, a nebo vnitřně rozložená orientální despocie, odkázána na pomoc zvenčí, která bude snadnou kořistí západních investorů, aniž by jim byla schopna na mezinárodních trzích konkurovat vlastními výrobky a službami? Někam tam směřovalo Rusko za Jelcina. A opět vidíme, že tomu zájmu odpovídá i přístup většiny sdělovacích prostředků. Jelcin byl chválen, Putin je zatracován.

    Zcela nestranně ovšem můžeme říci, že vraždění dětí je strašlivý zločin. Žádné utrpení Čečenců jej nemůže ospravedlnit. Při použití stejné zvrhlé logiky bychom nechali v provozu Osvětim, jen bychom vyměnili osazenstvo, bývalí vězňové by se stali strážci a němečtí a rakouští nacisté vězni. Ale jak bychom je pak od sebe rozeznali?

    Krutost ovšem není jen výsledkem vlastního předcházejícího utrpení. Nacisté netrpěli, ale jejich následná krutost byla stejná, jako oněch teroristů v Beslanu.

    I když budeme usilovat o dodržování lidských práv a rozvoj demokracie skutečně nestranně, všude, kde jsou porušována a kde jí není dost, ani zdaleka si tím nezodpovíme na žádnou z podstatných otázek dneška. Proč jsou války? Proč je válka zrovna zde a nyní? Je možné přivézt demokracii na tancích, nebo k ní musí dospět každá země, každý národ sám na základě vlastního vnitřního vývoje? A může se tento vývoj odehrávat ve skocích, nebo musí být pozvolný, nejprve musí dosáhnout splnění předpokladů demokracie a pak teprve vzniká demokracie sama? Ostatně tak tomu bylo i v Evropě. Demokracie následuje předcházející vývoj. Avšak toto je již na jiný text a další diskusi.

    Jedna pozoruhodnost na závěr. Server Tiscali přinesl 17. 9. 2004 celou zprávu ČTK o Basajevově přihlášení se k atentátu v Beslanu. Tuto zprávu následně citovala sobotní vydání Lidových novin i Práva. Avšak něco v obou těchto případech chybělo. Informace, uvedená na Tiscali, že odměnu za „neutralizaci“ Basajeva, jehož popularita mezi Čečenci klesla „na bod mrazu“, vypsali ve výši 133 milionu korun i čečenští obchodníci. Čtenář již na základě výše uvedeného může zvážit sám, jak je chybění této informace pro něj důležité a jestli mu obraz světa zbytečně komplikuje, či naopak činí pravdivějším.

    Podpora rozvoji demokracie a ochrana lidských práv všude na světě je podle mne jistě žádoucí. Nesmíme ale při tom dopustit, abychom při tomto chvályhodném úsilí byli zneužívání cynickými politickými manipulátory.

    Poznámky:
    1) Jinou možnost zneužití tohoto schématu ukazuje Jiří Polák ve svém, na naše poměry pozoruhodném románu, Závody (nakl. L. Marek, Brno, 2003).

    2) Výraz sentimentální žvást jsem si vypůjčil z jedné televizní diskuse o válce na Balkáně, kde jej použil Jiří Dienstbier, jeden z mála, který se nenechal zmanipulovat moralistní propagandou.

    3) Takto označena ke mně právě doputovala po internetu. Pokud se jedná o podvrh a pokus o diskreditaci výše uvedených pánů, měli by se od ní veřejně distancovat.

    Milan Valach

    Článek jsem nalezl na zde.

    Zpět