Barma - Život v diktatuře

  •    "Stát! Dál nesmíte!" staví se nám do cesty voják se samopalem a arogantním výrazem. Poslušně přecházíme na druhý chodník. Ozbrojení vojáci hlídají celý rangúnský park Jezero Kandaudži, kde si v luxusní restauraci uprostřed jezera právě dávají vládní papaláši do nosu. Nenáviděná vláda se bojí o vlastní životy i o moc, u níž ji udržuje všudypřítomná armáda, zastrašování a tvrdé represe. Vítejte v Barmě, diktatuře řízené vojenskou juntou.
       "Nemám rád tuhle vládu, je špatná," říká mnich Utamana rozhodně. Ostatní mniši, kteří se kolem nás shlukli na klášterním dvoře na kraji druhého největšího barmského města Mandalaj, tiše přizvukují. Jsme trochu vyděšeni. Protirežimní smýšlení se v Barmě tvrdě trestá. Zásada číslo jedna pro cizince zní, že v rozhovoru s místními je lepší se všem politickým tématům vyhnout. Všude jsou donašeči a pronásledování a perzekuce odpůrců režimu jsou tu na denním pořádku. "Ne, ne, tady žádní špiclové nejsou. Tady, v klášteře, si můžeme myslet a říkat, co chceme," směje se našim obavám Utamana. "Víte, že Su Ťij je od června 2003 zase v domácím vězení? Jela otevřít jednu kancelář NLD (Národní liga pro demokracii) tady, v Mandalajské oblasti. Lidé ji vítali, oslavovali, doprovázel ji celý průvod ... Byla to taková sláva, až se to armádě přestalo líbit a zasáhla. Hrozný masakr. Prý přivírali ženám vlasy do dveří vojenských aut a vláčeli je po ulici ..." Su Ťij je nejznámější barmská disidentka, strávila s přestávkami dvanáct let v domácím vězení. Svoboda, na niž byla po nátlaku světové veřejnosti loni propuštěna, netrvala dlouho.    V každém důležitém klášteře visí u vchodu nástěnka s vybledlými fotografiemi vojenských pohlavárů na okázalé audienci u představeného kláštera. Buddhistické kláštery si barmská diktatura hýčká. Ví, že proti buddhismu, náboženství, které v Barmě vyznává 87 procent lidí, si nemůže dovolit vystoupit. Kláštery tak zůstávají v Barmě jedinými institucemi, do jejichž činnosti režim přímo nezasahuje.

    DO MEKKY ZA 1000 USD

       Všechny ostatní oblasti života má junta pod kontrolou. Většina lidí se mlčky režimu podrobuje. Nechtějí mít problémy. Jsou buddhisté, udržují si nadhled, snaží se nějak protlouct životem a dokáží se radovat z maličkostí. Otevřenost a upřímnost, s jakými se Barmánci s námi dávají do řeči, jsou až neuvěřitelné.
       "Moje rodina pochází z Íránu, jsem muslimka, chtěla bych vykonat pouť k našim svatým místům," svěřuje se nám Barmánka, která nás právě potkala na rušné rangúnské ulici. "Kdo chce do zahraničí, musí si koupit zájezd od státní turistické kanceláře. Vláda schválně nasazuje ceny tak vysoko, aby si to nemohl nikdo dovolit," stěžuje si nám paní během rychlé chůze a loučí se. Konkrétní slova nejsou důležitá. Slouží jen jako prostředek, jak vyjádřit sdělení: Takhle přece nejde žít! Kdy už se konečně něco stane a my budeme svobodní? Poslouchejte, vy, lidé ze Západu, pomozte nám! S touhle prosbou se tu setkáte na každém kroku.
       "Tohle je sikhský Zlatý chrám gurudvara v indickém Amritsaru," ukazuje kolega na fotku na pultě hostelu ve městě Kalaw. Tvář dlouhovlasé majitelky Lily se rozjasní. "Ano, jsme sikhové, mluvíme doma paňdžábsky, dokonce máme v Indii rodinu, ale v našem nejsvatějším chrámu v Amritsaru jsme nikdy nebyli. Jediná legální možnost, jak se tam dostat, je zaplatit státní cestovce přes 1000 dolarů, a ještě si za další nehorázné peníze a přes mnoho konexí sehnat pas."
       Chceme se z jedné z mála internetových kaváren ozvat domů a přečíst si zprávy. Ale není to jednoduché. Nejdřív musíme o sobě do formuláře vyplnit všechny důležité informace a pak teprve můžeme k počítači, jehož číslo si obsluha píše do rohu formuláře. To kdybychom vyvíjeli na Internetu podvratnou činnost. Ale i kdybychom chtěli, nemáme příležitost. Všechny stránky, které nás zajímají, jsou cenzurovány. Stejně tak je nám odepřen přístup do naší mailové schránky.
       Ani z barmské televize se nám nedaří zjistit, co je ve světě nového. Obsah barmských večerních zpráv je každý den navlas stejný. Generál X vykonal oficiální návštěvu státní továrny na televize ve městě Y. Následuje dvacetiminutový propagační šot v zoufale amatérské kvalitě. Ze zpráv jsme se dozvěděli jen to, že tu mají nejlepší továrnu na auta, televize, počítače a že zavádějí moderní technologie do zemědělství. Jaké, to ví jen Buddha. Majitelka restaurace, kde televizi sledujeme, rázně vypíná zprávy a místo nich pouští DVD s karaoke hudebními klipy. Útěk od neveselé reality k naivním klipům a hollywoodským filmům. Každý den v každé rodině, v každé restauraci i hotelu. Alespoň na chvíli.

    FÍZLOVÉ A DOLARY PRO JUNTU

       V zapadlé rangúnské ulici nás oslovuje starý šlachovitý Barmánec původem z Indie. "Dneska jsem v rádiu na BBC slyšel, že barmští generálové tajně jednají s demokratickou opozicí v Bangkoku," musí se s námi polohlasem podělit o novinu a koulí přitom očima ze strany na stranu. "Jo tak vy jste dneska byli v Sule pagodě? A jak se vám líbila?" mění nečekaně téma. Kolemjdoucí obtloustlý, dobře oblečený Barmánec s kufříkem nás míjí podezřele pomalu a téměř se nám tře o záda. Efektivita státních donašečů je úžasná. Tenhle nás našel během prvních dvou minut hovoru.
       Vláda by nejraději turisty od místních obyvatel izolovala. Ale na druhou stranu potřebuje, aby zemi navštěvovalo co nejvíc cizinců, neboť ti jsou pro ni snadným zdrojem tvrdé měny. Proto turisté musejí spát jen v dražších hotelech, které mají licenci na ubytování cizinců, či platit až desetidolarové vstupné do turistických památek. Za trajekty a vlaky zaplatí turista několikanásobně víc než Barmánec. Do některých částí země se dostanete pouze za předpokladu, že si za několik set dolarů koupíte organizovaný zájezd od státní cestovní agentury. Opozice narůstající turistický ruch kritizuje. Su Ťij by byla ráda, kdyby turisté vynechali Barmu ze svých itinerářů, aby nesponzorovali vojenskou diktaturu.
       "Jsem člen Národní ligy pro demokracii. Touhle cestou jsem chodil před volbami v roce 1990 agitovat do okolních vesnic, aby místní lidi volili NLD," chlubí se náš průvodce, pan Lelek. Na několikahodinovém pochodu lesem, šest hodin chůze od posledního města, už žádní donašeči nehrozí. "Slyšel jsem, že Japonci svou další hospodářskou pomoc Barmě podmínili tím, že vláda otevře dialog se Su Ťij. Vláda přislíbila, ale nic takového neudělala. Obchody s Japonskem běží přesto dál ... Generálové chtěli Su Ťij z domácího vězení pustit, ale ona řekla, že dokud nebudou na svobodě všichni členové její strany, zůstane i ona v domácím vězení."

    PEVNĚ V RUKOU

       Další průvodce, jmenuje se Sam a pochází z města Kalaw, nám vysvětluje svoji situaci: "Abych mohl provádět cizince a přibližovat jim život a tradice místních horských kmenů, musel jsem absolvovat ideologický kurs pro průvodce a každé dva roky musím platit asi 60 dolarů za obnovení licence. Vlastně bych vám teď měl ukazovat, jaké krásné nové budovy, mosty a přehrady naše skvělá vláda postavila," směje se a pak vysvětluje, jak je v Barmě pro obyčejného člověka bez konexí těžké studovat. "Snad jen pět procent lidí má vysokoškolské vzdělání. Náklady na studium jsou příliš vysoké a nikdo, až na pár vyvolených, si je nemůže dovolit platit. Platy státních zaměstnanců se sice zvedly na dvojnásobek, tedy na 10 000 čatů (asi 300 Kč) za měsíc, ale to rozhodně na vyžití celé rodiny nestačí. Navíc máme ohromnou korupci." I Sam musí uplácet, aby mohl přežít. O tom, že by jeho děti mohly studovat na vysoké škole, si může nechat jen zdát.
       "Co si myslíte o novém nástupci nedávno zemřelého Nei Wina?" zajímá nás situace po smrti generála, který do roku 1988 oficiálně řídil zemi. Před volbami v roce 1990 odešel sice do důchodu, ale za nitky tahal ze zákulisí dál. "Nic se nezměnilo," stručně odpovídá Sam. Slyšeli jsme, že Nei Winův nástupce je slabý, že přivolí k dialogu s opozicí, ale Sam je skeptik: "Armáda je příliš silná, má stále vše pod kontrolou."
       Současná vláda byla v roce 1990 ve volbách poražena Národní ligou pro demokracii v čele se Su Ťij. Generálové však volby prohlásili za neplatné a moc z rukou nepustili. Jen zpřísnili pronásledování členů NLD a opět uvrhli Su Ťij do domácího vězení. Jediný, kdo proti nelegitimní vládě bojuje, jsou příslušníci horských národností Mon, Šan a Karen na severovýchodě země.
       Šedesátiletý Sam rezignoval. Nic od státu už nečeká, na zázraky nevěří. Z peněz, které vydělá jako průvodce turistů, sice není schopen zaplatit vzdělání vlastních dětí, ale v jedné z vesnic, kam vodí turisty, postavil alespoň malou školu pro vesničany, radí náčelníkům, a když je potřeba, vodí nemocné vesničany do města k lékaři. Nečeká, že se v dohledné době režim změní. Za barmskou diktaturou stojí asijský ekonomický gigant Čína a i pro ostatní okolní země je výnosnější s barmským vojenským režimem obchodovat než se ho snažit ekonomicky izolovat a doufat, že chudobou zbídačený lid, který by izolace postihla nejvíce, vytáhne do ulic a svrhne vojenskou juntu. Evropské země a USA sice proti barmskému režimu formálně protestují, ale Myanma nainngamto (Svaz Myanma), jak se stát oficiálně nazývá, je pro ně příliš nedůležitá na to, aby aktivně usilovali o změnu režimu.

    Lucie Kinkorová

    Článek byl uveřejněn v časopisu Reflex .

    Zpět